Výpověď z pracovního poměru

Výpověď z pracovního poměru musí být písemná, jinak se k ní nepřihlíží. Zaměstnavatel ji smí dát jen z osmi důvodů, které § 52 zákoníku práce vyjmenovává, a musí důvod skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Vyberte, kdo výpověď dává, a u zaměstnavatele i který z osmi důvodů, a nástroj sestaví listinu i s doslovným zněním toho důvodu. Z jakých důvodů může zaměstnavatel dát výpověď, rozhoduje § 52, a nástroj je uvádí slovy zákona, ne vlastními. Výpověď bez uvedení důvodu smí dát jen zaměstnanec. Výpověď pro nadbytečnost je důvod podle písmene c) a stojí nebo padá na tom, jak je skutkové vymezení výpovědního důvodu napsané, tedy aby ten důvod šel odlišit od jiného. Listina kromě toho uvede délku a konec výpovědní doby podle § 51, zákaz výpovědi v ochranné době podle § 53 a výjimky podle § 54, lhůtu podle § 57 a § 58, po které už výpověď dát nelze, projednání s odborovou organizací podle § 61, posunutý konec pracovního poměru při hromadném propouštění podle § 63, odstupné podle § 67 a dvouměsíční lhůtu pro žalobu podle § 72. Výpověď je přitom jen jeden ze čtyř způsobů, jak lze pracovní poměr rozvázat.